Nedělej si proto starosti o zítřek

V deváté třídě se mi do rukou dostal Nový zákon. Začala jsem ho číst, ale se spoustou věcí jsem se nedokázala ztotožnit, popisuje Markéta svoji dlouhou a spletitou cestu ke Kristu. 

Má cesta k životu ve víře nebyla a stále není úplně jednoduchá. Vyrůstala jsem v rodině milujících rodičů, tatínek je nepraktikující katolík, maminka bez vyznání. Když jsem byla malá, doma jsme o Bohu nikdy nemluvili.

Kdo mi víru poprvé ukázal, byli mí prarodiče z tatínkovy strany, především babička. Jednou za týden po dobu tří let mě vodila na náboženství a snažila se, abych alespoň něco pochytila. Paralelně přispíval i skaut, do kterého jsem v tu dobu chodila, a snažil se nás vychovávat ve směru víry.

Po prvním svatém přijímání, to bylo ve třetí třídě, jsem přestala do náboženství chodit. V šesté třídě jsem odešla ze skautu. Nikdy jsem nedokázala propojit ty dva světy, křesťanský a světský. Žila jsem oba, ale ne současně. V tu dobu se uzavřely dveře toho křesťanského, protože v mém životě skončilo to, co víru podněcovalo. V průběhu let jsem si vytvořila nějakou vlastní verzi náboženství, věřila jsem v Boha, i když jsem ho tak nenazývala. Věděla jsem, že je hodný a najdu u něj vždy pomoc, avšak ke Kristu jsem si cestu najít nedokázala.

V deváté třídě se mi do rukou dostal Nový zákon. Začala jsem ho číst, ale se spoustou věcí jsem se nedokázala ztotožnit. Neměla jsem znalosti a spoustu věcí jsem si vykládala špatně. Ježíše jsem začala brát jako někoho namyšleného, někoho, kdo se povyšuje. Zatvrdila jsem se vůči němu. Byl to někdo, koho jsem neměla ráda. Nějak jsem se nastavila v tomto nastavení ustálila a vlastně mi bylo dobře. Nepřemýšlela jsem nad tím, že to může být vlastně jinak. Žila jsem si jen s Bohem a byla jsem tak spokojená. Až teď zpětně si uvědomuji, jak nemocná a zaslepená jsem byla.

V prvním ročníku na gymnáziu jsem hledala nějaké místo, kde bych mohla rozvíjet praxi s mládeží, aby mi to pomohlo při přijímacích zkouškách na vysokou školu. A tak jsem se dostala k salesiánům, kde jsem začala působit jako dobrovolník v nízkoprahovém klubu. V tomto prostředí jsem začala o křesťanství znovu přemýšlet. To ale znamenalo jen větší uhnízdění v mé zášti vůči Ježíši. Došlo to až do bodu, kdy jsem nechtěla slavit Vánoce. Byla to dlouhá a náročná cesta vyjít z tohoto přesvědčení. Prosila jsem v slzách Boha, aby mi ukázal pravou tvář svého Syna. A on mi začal do mého života posílat lidi a situace, díky kterým jsem začala otevírat oči, uši i duši. Celá tato cesta, kdy jsem se snažila nalézt správný směr, trvala asi pět intenzivních let. Jsem neskonale vděčná všem lidem, kteří mi pomáhali, a samozřejmě Bohu, který mě přese všechno k sobě stále volá.

Verš, který se mě nejvíce dotkl a mám pocit, že vystihuje můj momentální život, se nachází v evangeliu podle Matouše: „Nedělej si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má svého trápení dost." (Mt 6,34) Často se k němu upínám a připomínám si ho. Žiji totiž často v budoucnosti a pak zapomínám žít přítomnost. Myslím si, že nyní jsem, co se života ve víře týče, na správné cestě.

Markéta